Co mají společného Šalamoun, opat Suger a John Ruskin ? Jako tenká červená nit se vine skrze jejich myšlenky ideál chrámu – katedrály jako posvátného symbolu středu lidského společenství, který se v tomto místě spojuje s nadpozemským světem.
Ve století průmyslové revoluce, době velkých vědeckých teorií a ztrát náboženských jistot se umělecké styly rozmělňují a stavitelé, řemeslníci, malíři či literáti začínají své vzory hledat v minulosti. Většina z nich není příliš spokojena se změnou morálky a společenských struktur, kterou přinesl nový způsob života, a vidíme silnou snahu se s tímto problémem vyrovnat.
„V devatenáctého století bylo toto dilema složeno za prvé z měnících se požadavků, za druhé ze zlepšování techniky, a za třetí z fenoménu historicismu: nabízelo se mnoho stylotvorných možností. Výsledkem byla ztráta sebevědomí. V náboženství, literatuře a filosofii viktoriánské éry tonula doba v pochybách. Také tomu tak bylo v architektuře: I ta nejlepší viktoriánská budova měla znaky nejistoty. Tato nejistota spočívala v dilematu stylů“, tvrdí M. Crook, britský historik architektury.
John Ruskin byl jedním z prvních, kdo podněcoval své současníky ke hledání inspirace ve středověké struktuře společnosti, v ideálu katedrály, stavební hutě a gotické architektuře. Viděl v ní jistotu, kterou lidé postrádali. Zejména velmi ožila myšlenka chrámu jako vrcholu lidského umu ze všech oblastí, v němž se hmotná stránka světa stýká s duchovní a člověk se setkává s božskou esencí.
V základním funkčním smyslu je katedrála (dóm) každý biskupský kostel, slovo katedra znamená biskupskou stolici. V gotické architektuře je však katedrála spojována s individuálně pojatým velkolepým chrámem, jehož průčelí je zdůrazněno dvěma vysokými štíhlými věžemi a který je vybavený ochozem a bohatým věncem kaplí při obvodu. Katedrála nebyla považována za obyčejnou církevní stavbu, na výstavě a výzdobě těchto staveb pracovaly celé generace. Stavitelé katedrál měli své stavební hutě: společenství učedníků, tovaryšů a mistrů zasvěcených do procesu budování chrámu a vyučených v dovednostech k tomu potřebných. Především tyto Bratrstva, jejich úcta k práci i materiálu a morální zodpovědnost, se staly ideálem viktoriánských myslitelů.
Důležitou roli přisuzovanou chrámu nalézáme již ve Starém zákoně v Královských knihách. Král Šalamoun jej nechal vybudovat jako sídlo Boha na zemi. Do velesvatyně umístil Hospodinovy smlouvy - dvě kamenné desky, které dal Bůh Mojžíšovi, do nichž vložil vědění o světě a slib ochrany židovskému národu. V Bibli je velmi detailně popsán proces stavby, zdobení a vysvěcení chrámu, Židé mu přisuzovali jedinečnou roli, byl pro ně symbolickým obrazem kosmu.
Existují teorie, že výprava sedmi rytířů do Jeruzaléma, pozdějších zakladatelů templářského řádu, měla jako tajný účel vyčíst poselství z Hospodinových desek v Šalamounově chrámu a rozšířit je po Evropě. Rytíři byli blízkými přáteli Bernarda z Clairvaux i opata Sugera, je tedy možnost, že jim i dalším důležitým mocnářům předali utajené vědění a stali se iniciátory vzniku stavitelských hutí. Gotika totiž na rozdíl od románského slohu zažila rapidní nárůst a rozkvět po celé Evropě, objevují se tedy domněnky, že její podhoubí vznikalo již před postavením prvního gotického kostela v opatství Saint-Denis.
Mystéria opředená kolem středověkých templářských řádů, bratrstev a hutí přitahovala mladé anglické umělce, kteří roku 1848 založili Bratrstvo prerafaelitů. John Ruskin se stal jejich hlavním propagátorem a jejich myšlenky ovlivnily Williama Morrise. Na rozdíl od umělecko-průmyslové výroby a řemesel jejich výtvarný program nenašel příliš pozitivních reakcí u viktoriánské společnosti. Původně zamýšleli zůstat v anonymitě, stejně jako středověcí malíři, a své obrazy signovali P.R.B. Chtěli se inspirovat přírodou a obnovit přirozenost v zobrazování. Jejich obrazy měly přinášet krásu a potěchu. Vyzvedávali raně křesťanské umění a renesanční mistry před Rafaelem. Ustanovili si vlastní svět námětů vycházejících z Bible, středověké historie a myšlenek vrcholných romantiků, zejména Williama Blakea a Johna Keatse.
Hledání ideálu středověkého řemesla jako nejlepších společenských podmínek vynesl na světlo v devatenáctém století především Agustus W.N. Pugin. Ten „chápal užitkový předmět jako zdroj morální síly, prostředek změny sociálních podmínek.“ Pokus navázat na středověký model práce učinil o něco později William Morris ve své Společnosti Morris, Faulkner & Co, která ručně vyráběla nábytek, tapety, keramiku a jiné řemeslnické předměty. Přestože Morrisova společnost skončila kvůli finančním nesnázím, myšlenky obrody středového fungování společnosti se uchytily u mnoha osobností. Tato tendence vyvrcholila v hnutí Arts and Crafts, jehož zakladatelem byl opět William Morris. Bohužel při střetu industriální velmoci s ruskinovskou reformou řemesla i etiky převálcovaly stroje téměř dokonale středověké ideály Pugina, Ruskina, Prerafaelitů i Morrise.
William Morris se staví proti oddělení návrhu a práce stejně tak jako proti rozdělení umělecké a neumělecké činnosti. Ve středověku nebyli malíři, sochaři či architekti umělci, nýbrž řemeslníky, téměř neexistovalo autorství ani volná tvorba, malíř si nemohl nárokovat větší právo na uznání než zručný sklář. Velký význam ale měly značky, které nechávali stavitelé v katedrálách a řemeslníci na svém zboží. Staly se mystickými symboly tvořící součást božského řádu. To přinášelo duchovní klid, který by honba za autorstvím a osobní slávou neposkytla. Devatenácté století kromě specializovanosti profesí a činností přináší také odosobnění hmoty, což se stalo především kvůli masovému nasazení strojní výroby. Člověk nemá kontrolu nad matérií, ale ani ji nemůže vtisknout punc individuality ducha, jak tomu bylo dříve.
Anglie tedy zažívala invazi středověkých legend, struktur a ideálů. Palčivým problémem se stalo vypořádání se s neznámým jevem – strojovou výrobou. Systém stavitelské hutě poskytoval pevné základy pro vizi znovuoživení řemeslné výroby a cechů. Katedrála se stala ideálem pospolitosti a řemeslné dokonalosti. „…. Ruční umění jsou právě tak přesným udavatelem ethického stavu jako jiné formy výrazu“, píše John Ruskin. Práce má tedy být v souladu s přirozeností světa a lidskou společností, má přinášet radost a morální klid: „…civilizovaný svět zapomněl, že kdysi zde bylo umění tvořené člověkem pro lidi a bylo radostí pro tvůrce i pro diváka“, uzavírá William Morris.
Literatura:
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha 1996. ISBN 80-85810-11-5
Crook, J. Mordaunt, The Dilemma of Style: Architectural Ideas from the Picturesque to the Post-Modern. Chicago 1987. ISBN 978-0226121192
Umberto Eco, Umění a krása ve středověké estetice. Praha 1998. ISBN 80-7203-098-1
Charlotte Gere, Michael Whiteway, Nineteenth Century Design. From Pugin to Macintosh. London 1993. ISBN 0-8109-3672-0.
Zdeno Kolesár, Kapitoly z dějin designu. Praha 2004. ISBN 80-86863-03-04
H.J.Massingham, Hugh Massingham (ed.), The great Victorians. Harmondsworth 1938.
William Morris (ed. Holbrook Jackson), On Art and Socialism. London 1947.
John Ruskin, Seven Lamps of architecture. Kent 1886.
John Ruskin, Výklady o umění. Praha 1901.
|
