Alice Adamčíková - About author

Tvorba Alice v sobě nese na první pohled ženský prvek. Ovšem tím není jen ona vnějškově se projevující nálada – melancholie, splín, či naopak radostné nadšení. Je to cosi jako vnitřní ženská podstata, která je někdy naopak hrubá, nevyumělkovaná, chce sdělit něco zevnitř, co postrádá uspořádání.

Proto se na jejích obrazech krása ženského šperku rozložila na střípky kamenů a blyštivé barvy kovu. Nejde ani o to, zda je to kámen vizuálně přitažlivý, barevný a lesklý, nebo úlomek kamene, o nějž bychom sotva zavadili, tu a tam rozmělněný na štěrk či dokonce písek, vyprávějící o plynutí času. Všechny podoby a etapy kamene tvoří podstatu tajemného pokladu, který nalezne a ocení jen zasvěcený.

Není to však jen svět neživé přírody. Alice nám často představuje na první pohled podivné tvary, které jsou nám ale něčím blízké. Víme, že to zobrazené je živá hmota. Jako bychom ty tvary znali. Jsou to zvířata? Lidé? Tu na nás vyskočí srst, tu sval, tady ptáci (nebo je to medúza?), jinde zase hadi (ti často) a vypadají jako copy dívek… A také tváře. Je zvláštní, že ty jsou často nepřístupné, někdy až ledově chladné.

A je to i květina, co ji zajímá. Vůbec ale nečekejte pugét, zátiší s kytkou, rozkvetlý strom. Spíš je to prales s napěchovanými pupeny neznámých kytek. Když už zátiší, tak s bažinatou studánkou v hlubokém lese, když už jaro, tak v podobě osamělé větvičky s pupeny. Studna zarostlá chomáči trávy. Srdce na závoru, kterou otupil popínavý šlahoun.

Přes to všechno se nad obrázky Alice vznáší křehkost, něha, touha po harmonii, která je tak ideální, a proto chtěná.

Alice, myslím, že dobře víš, že nechceme, aby tvé obrazy realisticky napodobovaly skutečnost. Milujeme je právě proto, že odrážejí život jinak. Jsou uhrančivé ve své nevyčerpatelné fantazii, líbí se, ale nesnaží se podbízet, jsou upřímné a vystihují tě tak, jak tě známe.