Antonín Kratochvíl - Bibliografie a filmy

Antonín Kratochvíl žije v New Yorku mnoho let, je však obtížné jej zastihnout doma, kde je obklopen rodinou a relativním bezpečím velkoměsta. Jeho práce fotografa žurnalisty jej vyzývá k neustálému těkání po všech kontinentech. Mnohokrát měsíčně opouští nejvyspělejší ekonomiku světa, aby paradoxně vyhledával místa tragické bídy a utrpení. Už na počátku svého pobytu v USA poci?oval jakousi zvrácenou nostalgii po totalitní šedi za železnou oponou a vyjížděl alespoň do Polska, Maďarska, SSSR, Rumunska, aby své fotografie deformovaného a devastovaného Východu mohl prezentovat do sebe zahleděným lidem prosperujícího Západu. Do Československa nahlédl až v osmdesátých letech a nechyběl ani v okamžiku, kdy v roce 1989 došlo ke skutečné likvidaci ostnatých drátů na západní hranici. Už během těchto návštěv vznikla řada snímků s tématikou dětského utrpení a strádání. V roce 1984 se za podpory časopisu Parenting rozhodl pracovat na neohraničeném dokumentárním cyklu. Vznikla speciální rubrika s názvem Child Watch, do které pravidelnž přispíval snímky ze všech ohnisek konfliktů, hladomorů a katastrof, či důsledků transformace v postkomunistických zemích. Jako všechno co vyžaduje kus odvahy, nasazení a empatie, i toto své poslání přijal Antonín Kratochvíl s neuvěřitelnou samozřejmostí a pohotovostí. Nedělá si však dnes už žádné iluze o tom, že jeho přítomnost v těchto místech může přinést trpícím nějakou rychlou a účinnou pomoc. Stal se trpělivým doku- mentaristou, který přece jen věří, že jeho práce v hojné míře zveřejňovaná ve světovém tisku působí na svědomí čtenářů, kteří pak mohou tuto zkušenost promítnout do svých vlastních občanských postojů. Je to dlouhá a pomalá cesta k cíli a musí ji podstoupit několik generací.

Z fotografií, které nasnímal v nelidských podmínkách v nejrůznějších koutech světa, cítíme především jeho fascinaci lidmi vzdorujícími nemocem, zraněním, hladu a bídě. Je zřejmé, že je obdařen schopností dorozumět se s trpícími natolik, že sami sdílíme bezprostřednost živého kontaktu s nimi. Ocitáme se uprostřed cely v San Juanu, nebo běžíme s rumunskými kapsáři ulicí. Jeho objektiv proniká do nejtemnějších a nejsmutnějších míst na naší planetě, přesto se díváme na lidi, kteří si zasluhují nejen náš soucit, ale i úctu. Kratochvíl pozoruje utrpení, ale nezbavuje človžka jeho důstojnosti. Jeho postoj je empatický, avšak zbavený nadbytečného patosu. Je věcný, avšak dostatečně dramatický, a navzdory tíze tragických událostí dovede být často i poetický (pokud ovšem neznáme podrobnou historii jednotlivých záběrů). Antonín Kratochvíl pracuje zvláštní metodou, která spočívá na rychlém vniknutí do problému, kdy jeho pozornost jakoby poutala spíše některá z mnoha vedlejších událostí. On ji v rychlosti míjí a zdánlivě mimochodem zaznamenává pospíchajíc k nějakému kruciálnímu tématu. Jako on sám i vše kolem něj je v pohybu. Vnímáme dynamiku jeho vlastního způsobu života i rychlý sled událostí, do kterých vstupuje. Atmosféra jeho dokumentů pulsuje životem, i když smrt číhá v zákulisí. Umí vyvolat úsměv na tváři člověka, který se po léta bezúspěšně snaží cokoliv vypěstovat v půdě zamořené naftou. Je schopen navázat kontakt se sirotky žijícími v kanalizaci stejně jako s Davidem Bowiem. Právž tento způsob svědectví podložený vzájemnou důvěrou nechává málokoho nezaujatým. Vůbec k tomu nepotřebuje příliš expresivní prostředky. Vše je pouze nazna- čeno prostředím a celý příběh musíme číst v očích, gestech, pohybech a postojích. Černobílá technika pak dodává všem snímkům magický prostor k vlastní interpretaci toho, co nám v tak zhuštěné podobě předkládá.

MAGDALENA JUŘÍKOVÁ.