Eduard Tomek - About author

    Eduard Tomek - scénograf

* 28.3.1912 Vídeň
+ 17.8.2001 Praha
scénograf, malíř, ilustrátor, pedagog

Eduard Tomek se narodil 28.3.1912 českým přistěhovalcům ve Vídni. Ve Vídni absolvoval v letech 1931 – 1935 Akademii výtvarných umění, obor všeobecné malířství, u profesora K.Fahringera. Zde studoval s Rudolfem Hausnerem, malířem, grafikem a sochařem, který bývá označován jako „ psychický realista“ nebo „první psychoanalytický malíř“ ( Gunter Engelhardt)

E.Tomek spolupracoval několik let s časopisem „Útěcha“ , časopisem československé mládeže v republice rakouské. Zachovalo se několik výtisků čísel z let 1936 – 41, v nichž například vycházel cyklus českých lidových písní, které Tomek doprovázel celostránkovými figurálním perokresbami. Šlo o jakési parafráze na Alšův Špalíček lidových písní. Tomek vtipnými kresbami vyjádřil například romantickou pasteveckou písničku „ Pásla ovečky v zeleném háječku“ nebo  vroucí dětskou „ Honem, broučku, táta jede po paloučku, rozběhnem se rychle k němu, a nás kousek sveze v senu…“ Vedle toho ilustroval krátké povídky drobnými tušovými perokresbami  pro Vídeňské noviny a Českovídeňskou ročenku. Po absolvování Akademie pracoval ve Vídni jako středoškolský profesor a ilustrátor ( např. ilustrace knihy Antonína Macháta „Naši ve Vidni“ 1946 /.

***

Volná tvorba patří k nejlepšímu, co Eduard Tomek vytvořil. Jeho akvarelová technika dosáhla skutečného mistrovství.

Technika vodové barvy, tedy akvarelu je velmi stará, známe ji už v kultuře mezopotamské a egyptské, ale v dnešním pojetí se rozvinula v 18.století v Anglii. Malíř John Robert Cogens,  malíř žijící ve 2.polovině 18.století maloval pod vlivem rokokové estetiky přírodní scenérie a zátiší touto technikou, v níž výraznou roli hrála hra světel a stínů. Jeden z nejvýraznějších předchůdců impresionismu William Turner dovedl tuto techniku k dokonalosti. Dokázal zachytit pomíjivé momenty unikající páry a mlhy, mihotavé záchvěvy slunce a pomíjivého světla technikou, která díky lazuře a její jemnosti a průzračnosti dovede zobrazit prchavý momentální záchvěv dojmu. Akvarelová malba je jednou z nejobtížnějších malířských technik především proto, že nesnese opravy. Jednou položený tenký štětcový tah barvou je definitivní, proto musí být dokonale předem promyšlen. Mnozí umělci techniku akvarelu spojují s jinými – kvašem (spolu s krycími barvami a bělobou), s pastelem , uhlem, ale skutečně „čistému“ akvarelu se věnují jen výjimečně.

Příznačně charakterizoval techniku akvarelu Gerhard Ulrich[1]:„… Malba akvarelem vyžaduje nervnost a temperament, hbité oko a jistotu ruky. Je to technika, která se v boji s motivem může někdy podobat až souboji, po kterém pak radost z vítězství nebo hořkost z porážky jsou pociovány stejně prudce. Ten, kdo maloval jednou na papíře, zkusí, jak se maluje na zeď, porozumí zvláštní fascinaci a vzrušení, které tato prastará technika u malíře vyvolává. Spojení odhodlané tvůrčí vůle s řemeslnou zručností činí právě tuto práci tak přitažlivou…“

Fredinand Engelmüller [2]dokonce označil techniku akvarelu za vznešenou : “… Akvarel je vyvrcholením, je technikou nejsmělejšího zhuštěného výrazu silného umělce. Žádná jiná technika si nežádá víc bystrého smyslu nežli akvarel, a žádná jiná nenapoví tolik o individualitě umělcově. Akvarel je technika vznešená, vyžaduje umělecké jistoty a neomylnosti…“

Edurad Tomek začínal s akvarelovými pohledy na tržiště, nádraží, přístaviště lodiček, radniční park nebo Prater  již jako student ve Vídni. Řada z nich byla vydána Lidovou knihovnou vídeňskou jako jako tzv. českovídeňská pohlednice. Pohledy na přírodní nebo městské partie oživoval lidskými postavičkami.

 Drobné figury umísoval téměř do všech kompozic, i do těch, které se stále více oprošovaly od reálných objektů a směřovaly k abstrakci.

Krajinné motivy s vodní hladinou rybníků a řek, rozkvetlé slunečnice, jarní tající sněhy nebo sluncem prosvětlená stromořadí - ve všech plenérových kompozicích zachycoval E.Tomek atmosféru momentu prožitého v přírodě. Drobné akvarelové skicy si systematicky ukládal v archívu, aby se k oblíbeným motivům vracel a zpracovával je v řadách dalších variant. Používal nejen běžných tahů štětcem, ale houbou, kartáčem nebo hadříkem ve vodě rozmýval barevné pigmenty, aby dosáhl požadovaných valérů a tónů. Městské motivy s historickými domy a majestátnými věžemi i staré pramičky na břehu Vltavy dokumentují jeho hluboký vztah k Praze. Snové kompozice s ženskými akty oslavují krásu dívčích těl.

Od 60.let dokonce svou pozornost věnoval neúnavný obdivovatel klasické symfonické hudby malbě tónů a harmonií. Nejvíce miloval  skladby Josefa Sebastiana Bacha, Gustava Mahlera a Wolfganga Amadea Mozarta  a Petra Iljiče Čajkovského sám dokonce hrál hrál na housle, kytaru, klavír, lesní roh . Rozmývanou technikou prolínajících se barev maloval vysloveně hudbou znějící kompozice, jejichž síla spočívala v harmonických akordech barev a tvarů, jež se přibližovaly tónům a jejich nezaměnitelným kombinacím. Někdy se inspiroval geometrickou abstrakcí, jindy se mícháním barev a jejich rozpíjením dostával na hranice strukturalismu. Technika akvarelu mu umožňovala zachytit i ty nejmenší nuance tónů, které v harmonii blaží duši posluchače, jindy barevnou i tvarovou disonancí přinesl do kompozice vzruch a neklid. Hudba, jako zcela abstraktní druh umění se tak nedělitelně propojila s vizuální složkou, tak, že obraz nejen vyjádřil sluchový vjem, nýbrž ho posunul k vyšší oblasti abstraktního vnímání. Jednoduše řečeno, v hudbě spolu s obrazem mohl divák slyšet i momenty, které bez obrazu nevnímá. V tom, jak se domnívám, tkví největší síla Tomkova díla.

***

Eduard Tomek  na vídeňské Akademii výtvarných umění získal též diplom akademického jevištního výtvarníka. Během 2.světové války a krátce po ní pracoval jako scénograf ve vídeňské Státní opeře a v divadle Opernhaus. Z vlastního zájmu a v touze, aby se co nejvíce naučil, pracoval v řadě profesí, které byly pro dekorační dílny divadla zapotřebí, například jako jevištní dělník a osvětlovač na jevišti. V rámci akce, která byla zahájena roku 1942 proti Æechům ve Vídni, byl odveden k organizaci Technische Nothilfe a totálně nasazen na stavebních a záchranných pracích. Po tři čtvrtě roce Opera města Vídně vymohla Tomkovo propuštění, potom v Opernhaus Tomek pracoval až do konce války. Po válce byla  Vídeňská opera krátce sloučena se Státní operou, tehdy se Tomek stal spolupracovníkem tehdejšího technického ředitele jeviště Státní opery, vládního rady Jaschkeho.

 Po válce, roku 1945, se na základě výzvy československé vlády k navrácení Čechů ze zahraničí přestěhoval do Prahy. Od podzimu 1945 do 1967 pracoval jako scénograf v Národním Divadle , kde spolupracoval hlavně s Václavem Gotliebem, dále pak např. s Karlem Svolinským nebo Františkem Tichým.

Jasně zdokumentovány  se zachovaly inscenace v počtu 14, pod nimiž je Eduard Tomek podepsán jako autor, avšak na řadě inscenací spolupracoval jako asistent šéfa výpravy Národního divadla Vendy Gottlieba. Vzhledem k tomu nemůžeme přesně určit, na jakých dalších inscenacích se podílel a ani nevíme do jaké míry.

První známou inscenací Eduarda Tomka v Národním divadle byl balet Šípková Růženka ( 1951), který byl dáván při příležitosti narozenin J.V.Stalina. Jako knižní pohádková ilustrace byla koncipována opona, na níž byly iluzivně  „vetkány“ figurální motivy ze spícího království – v centru baletní postava Růženky obklopena spícími sluhy, zbrojnoši, kuchařkou, králem a královnou. Všechny tři obrazy svým pojetím naprosto vědomě navazovaly na barokní malované prospekty, jimž v ryze v romantickém duchu pohádky dominovaly fragmenty  architektur a skalních útvarů s krajinnými průhledy. Inspirace dílem Josefa Platzera byla jasně patrná. Dokonce i bravurně zvládnutá technika akvarelu, v níž byly namalovány předlohy pro divadelní prospekty, dovolovala zachytit šerosvitnou náladu a romanticky mizející architektury v mlžném oparu. V souvislosti s datací návrhů, šlo o vědomý návrat ke klasice a odklon od moderních scénických principů . To vše zřejmě podpořeno ideou realismu, která se na scénách poúnorového Československa prosazovala. Vzhledem k tomu, že však známe další Tomkovo dílo, můžeme právě zde  - u Šípkové Růženky hovořit o nejvýraznější Tomkově invenci. Je to bravurně zvládnutá technika akvarelu, která mu byla nejbližší ze všech zobrazovacích metod a právě ona by zřejmě do scénického výtvarnictví mohla přinést novou dimenzi. Vývoj však směřoval jiným směrem a  poválečná scénografie se orientovala více na realistické, konkrétní fragmenty skutečnosti, které v 50.létech konkretizovaly scénické prostředí a  podporovaly ideu tzv.socialistického realismu. 

Balet ve třech obrazech Svatební scény ( 1950), byl vytvořen na Smetanovu hudbu zkomponovanou v roce 1849. Kostýmy a dekorace vytvořil Eduard Tomek v souladu s režijním pojetím Roberta Brauna. Tomuto kratičkému baletu  , v němž zaznívaly části melodií z pozdější  Prodané nevěsty, dominovaly  nazvětšované dekorativní bílé krajky. Tvořily symboly dívčích krojových „holubiček“, evokujících slavnost manželského slibu. Tomek je použil jako boční kulisy po vzoru barokního divadla, přičemž ve středu jeviště umístil širokou korunu rozložitého národního stromu - lípy. Jak uvedl kritik „… symbolické dekoraci Eduarda Tomka, soustřeďující zvykoslovně svatební děj k lípě a rámující radostné situace do šátkových motivů, rozpoutal R.Braun jednotlivé scény do barevné a intimní nálady, plné humoru a pohody…“ ( 2.II.1950 Lidová demokracie)

Smetanova hudba uvedla oblíbené klasické baletní dílo Leo Délibesa Coppélia, které bylo provedeno ve druhé polovině představení v režii a choreografii Niny Jirsíkové ( dekorace a kostýmy V.Gottlieb).

Oba návrhy pro Čajkovského Labutí jezero ( 1951) jsou provedeny znovu technikou akvarelu, v níž dosáhl opravdového mistrovství. Malba, která se nedá nijak opravit je definitivní a jemné barevné valéry vyžadují od autora skutečně bravurní představivost, přesné kladení štětce a jasnou vizi rozptýlených jemných tvarů a barevných tónů.[3]Pro první dějství Labutího jezera navrhl Tomek zahradní loubí s gotizujícími arkádami, pro 2. a 4. dějství pak vodní hladinu uzavřenou korunami stromů, v níž valéry stromů a temné noční oblohy vytvářejí tajemnou vizi pohádkového příběhu.

Snad to byla právě obliba ke sportu, zvláště k lyžování, která předurčila hluboký Tomkův vztah k umění pohybu – k baletu. Jeho nejzajímavější práce pro divadlo jsou věnovány právě tanečním kusům, na nichž pracoval především s režisérem Robertem Braunem a choreografem Sašou Machovem.  Pro baletní soubor Národního divadla namaloval právě své nejrozsáhlejší kolekce kostýmních návrhů. Poučen pohybovými potřebami tanečníků, vytvořil také kostýmy pro tanečníky na ledě – pro krasobruslařskou lední revui Sokola Gramofonových závodů. Na námět Františka Kožíka předvedli pod názvem Polka jede dvacet sportovně –tanečních  kreací na historické motivy. Jednotlivé výstupy byly inspirovány tím, jak typicky český tanec polka obrodil evropskou společnost ( ryze v souladu s obrodou socialistické společnosti !!) . Kostýmy bruslařů byly inspirovány českými lidovými kroji, karnevalovými kostýmy, španělskými tanečnicemi flamenga, holandskými kroji s dřeváky atd. Šlo o typickou revui, výpravnou podívanou, které vyhovovala především dekorativní barevnost.

V roce 1951 vzniklo pro Tylovo divadlo představení Vojnarky. Právě v tomto roce se konaly velkolepé oslavy 100. Výročí narození Aloise Jiráska v Litomyšli.

Vyvrcholením oslav bylo uvedení významných Jiráskových dramat souborem Národního divadla ve dnech 5.7.až 8.7.1951 . Scény ke všem předvedeným kusům připravil E.Tomek. Hrála se tu v zámecké zahradě  nejen Vojnarka, ale též baletní představení Filosofské historie , Lašských tanců a Viktorky, taneční balady na libreto J.Reye podle Boženy Němcové v choreografii Saši Machova.  Zachovaná fotografie z inscenace Vojnarky svědčí o tom, že scénický prostor Tomek uzavřel ze stran dvěma fragmenty vesnických chalup se šindelovými střechami. Mezi nimi vznikl prostor, který byl zároveň exteriérem i interiérem. Okolní stromy zámecké zahrady obklopily scénu tak, že skutečná přírodní realita se spojila s realitou divadelní.

V červenci o rok později, tedy v roce 1952, se Tomek do Litomyšle opět vrátil, aby zde provedl scény pro další představení umělců Národního divadla v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Byly to opery Braniboři v Čechách a Hubička.  

Malovaný zadní prospekt do Bořkovcova Krysaře ( 1952) zobrazující gotické město byl stylizován jako proslulý Pták ohnivák Natalie Gončarovové, který vstoupil do dějin moderního umění. Na sobě naskládané objekty střech, průčelí, věží a oken tvořily pozoruhodný drobnokresebný obraz, symbolizující historickou realitu. Scénický prostor byl ze stran sevřen kulisami gotických domů, jako náznakových symbolů  reálných obydlí.

Gluckův balet Don Juan a Stamicova Jarní symfonie se dávaly v roce 1952 společně. Zatímco V Jarní symfonii byl divák uveden do monumentálního arkádového prostoru, scény pro Dona Juana byly komornější. V návaznosti na typové dekorace 18. a 19.století šlo o slavnostní sál, doplněný bohatou draperií, zatímco scéně s Komturem dominovaly dvě jezdecké soch po stranách s centrálním altánem. Podobně, jako v roce 1951 u Šípkové Růženky našel tentokrát Tomek inspiraci v barokních malovaných prospektech a dokonce umístěním bočních kulis s malovanými sloupy vytvořil jakousi iluzi historického prostoru. Jako neúnavný obdivovatel klasické hudby se nepochybně nechal vést Stamicovou dynamicky  bujnou, barevnou hudbou, jejíž svěží a odvážné nápady inspirovaly celou generaci klasicistního hudebního slohu. Rovněž kostýmy  stylizoval do pastorální podoby  klasických postav  a nechal zaznít i reminiscence na commedii delle arte.

Slavná Vrchlického Noc na Karlštejně ( 1951 – 1955) byla na nádvoří starobylého hradu Karlštějna dávána v Tomkově výpravě pět let po sobě  a založila dlouholetou tradici „lidových“ představení s historickou tématikou. Na scéně byly použity reálně vyhlížející architektonické segmenty, které jakoby dostavovaly skutečnou hmotu hradu. Budily iluzi opravdové hmoty brány, cimbuří, vrat, okenic , jež organicky zapadaly do historizující stavby. Nejednalo se vlastně o stylizaci, spíše o využití typických detailů, které ještě podpořily romantizující představu života na středověkém hradu, která byla započata již architektem Josefem Mockerem.

Podobný způsob utváření scény E.Tomek uplatnil též například u Jiráskových Skaláků( 1954), předváděných  v Klopotách u Říček v Orlických horách pod heslem „Lidu blíž!“ Srozumitelnost a prvoplánovost takových scén byla vytvářena s ohledem na lidové publikum, které se na představení dostavilo v bohatém počtu . Představení se stalo jakousi lidovou uměleckou slavnostní, vyjadřující sepětí umělců s pracujícím lidem. Rovněž rozměry takových scén odpovídaly zadání – tentokrát byla scéna navržena přes celé údolíčko, do něhož se svažoval kopec, sloužící jako hlediště pro diváky.

V roce 1954 se konal zájezd Národního divadla  do Vídně, o němž řada umělců popsala do časopisu Národního divadla své zážitky. Jedním z nich byl také Eduard Tomek. Na rozdíl od svých kolegů, kteří především  vyzdvihovali ideologickou rovinu návštěvy, Tomek  ve svém článku půvabně zrekapituloval kulturní souvislosti mezi Vídní a Prahou . Vzpomněl na celou plejádu vynikajících českých umělců, kteří ve Vídni studovali nebo pracovali . Zmínil zde se scénografii, tedy jeho výsostný umělecký obor, ale též české pěvce, malíře, herce, lékaře, hudebníky, vynálezce. Z článku je patrno, jak hluboký vztah ho vázal k jeho rodnému městu  , zvláště v některých pasážích se vyznává ze své lásky k Vídni : … Nikdo mi snad nebude zazlívat přiznání, že každý krok ve Vídni vzbudil ve mně nějakou vzpomínku a že tyto vzpomínky odstupem času nějak zkrásněly. Polovina z nich byla čistě osobní a místní a jakýmsi prolistováním nepsaného deníku, který obsahuje více než tři desetiletí. Když jsme projížděli Štěpánským náměstím a Korutanskou třídou, vzpomínal jsem, jak jsem po léta tudy chodil dvakrát denně do akademie a domů, když jsme byli v Schönbrunnu, vzpomněl jsem si na nezpočetné vycházky zastřiženými alejemi s dívkou, nyní mojí manželkou, a na Kahlenbergu, jak jsme se téměř na témže místě, ze kterého jsme se při vyjížďce dívali na Dunaj a na poněkud zamlžené město, stali jednou za války neočekávaně svědky strašlivého leteckého útoku. Ta druhá polovina mých vzpomínek se týkala života prožitého mezi vídeňskými krajany, který nedovedu zhodnotit zhodnotit lepšími slovy, než že byl opravdu rodinným. Srdečně rodinným a při tom velkorysým a velkoměstským v nejlepším slova smyslu. Vídeňské krajany  pojilo bez ohledu na jejich sociální postavení vědomí sounáležitosti k našemu národu, které v mladší generaci nabylo speciálního vídeňského odstínu spojujíc lásku k rodné vlasti rodičů s vědomím příslušenství k vysoce kulturnímu městu….

Těšil jsem se ve Vídni také na shledání s dvoranou hotelu Pošta, kde jsme se sešli k přátelské besedě s našimi krajany. Zde bylo do příchodu Němců sídlo prvního divadelního spolku Pokrok, založeného roku 1863. Vzpomínal jsem na malém jevišti na chvíle, kdy jsem zde jako student směl také hrát. Hrálo se pravidelně aspoň jednou do měsíce. Hrála se tu Bílá nemoc, Loupežník, Zdravý nemocný, M.D.Rettigová, Revizor a jiné… Hráli jsme tam – je tomu právě 15 let – také Naše furianty a dokonce ve čtyřech reprisách…. Tehdy jsem měl také malou zásluhu na uskutečnění tohoto představení ( hrál jsem Šumbala)…“ [4]

Scénografické dílo Eduarda Tomka se pohybuje ve dvou rovinách . Na jedné je limit oficiálně proklamovaného socialistického realismu, který bylo nutno uplatňovat především u „lidových“ představení, dávaných v přírodních exteriérech. Takové scény byly spíše ilustrativního charakteru, symbolistně podporující jasnou linii zobrazeného prostředí a nekomplikovaným způsobem označující „reálnou“ dějovou rovinu.

Vedle toho však vzniklo několik představení, do nichž  Tomek vložil svůj neomylný cit pro vyjádření „nepolapitelné“ atmosféry světla, barvy a pohybu. Inspirace barokními malovanými kulisami jak po tvarové, tak i po barevné a šerosvitné stránce je naprosto patrná a k představením baletních pohádek organicky náleží. Existuje řada skic, jejichž určení dnes není zjistitelné, vyplývá z nich ovšem jasně, že E.Tomek byl obeznámen s moderními metodami scénického výtvarnictví ( Feuerstein, Tröster), které však nebylo možné v jeho době výrazně uplatnit. Právě jakýsi vědomý návrat k barokní malované kulise a znovuobjevení její romanticky snové podstaty se tak stal nejvýraznějším Tomkovým vkladem do vývoje moderního českého scénického výtvarnictví.

Kalendarium  ET :

28.3.1912 narozen ve Vídni

11.7.1931 maturita na Českém reálném gymnáziu ve Vídni III.

Říjen 1931 – červenec 1935 studia všeobecné malířské školy Akademie výtvarných umění ve Vídni

1933 – 35  ministerská kursovní dílna pro vyučování ručním pracím na středních školách

1935 - 1937 absolutoria pro středoškolské vyučování kreslení, chlapeckých ručních prací, rýsování a matematiky

1935 – 1941 učitel školského spolku „Komenský“ ( přesná funkce studijní asesor  - činnost ukončena  z důvodu zrušení českého soukromého školství ve Vídni)

Jednatel divadelního spolku „Pokrok“

Člen Sokola – zachovala se řad vtipných skic cvičenců s humornými vpisky a citacemi z českých lidových písniček

1941 malíř dekorací ve Volksoper a Vídeňské státní opeře

Od 16.10. 1944 totálně nasazen ( Technische Nothilfe)

1948 vstup do KSČ ( 1957 požádal o vyškrtnutí)

1949 vykonával v Národním divadle funkci zástupce šéfa scénické výpravy V.Gottlieba

1951 Eduard Tomek zastupoval šéfa výpravy ND   

1953-4 , 1954-5 vyučující na katedře režie DAMU – obor kreslení a modely

1955 člen Umělecké besedy

1956-7 vyučující výtvarné výchovy a provozní praxe

1956 absolvoval na vídeňské akademii v oboru scénografie

1961-62 vyučující jevištní techniky  v oddělení pro jevištní výtvarníky ( DAMU)

1962-3 vyučující jevištní techniky pro režiséry

Zemřel  17.8.2001 Praha

Výstavy:

       •    1953 – Umělecká Beseda, Praha

·        1954 -Ceostátní výstava scénických výtvarníků

·        1963 - Kuntstlerhaus, Vídeň

·        1963 - Špálova galerie , Praha

·         1966 - Galerie bratří Čapků, Praha

·         1968 - Svobodné slovo, Praha

·        1968 – Špálova galerie

·         1970 - Nová síň, Praha

·         1971 - Charitas, Praha

·         1972 - Výstava k výročí J.A.Komenského, Vídeň

·        1973 - Bohemia, Vídeň

·         2000 - Salón Charta 77, Praha

***************

Poznámky:

V 50.létech navrhl pro děti potisk tzv. „skládacích kostek“, z nichž mohly děti sestavovat výjevy se zvířátky – kohout, prasátka, králíci,ovce, kozy, koata atd. Výjev byl vždy omezen čtyřbarevnou kombinací, která nejspíše vycházela z možností tiskárny.

1951 cyklus tužkových kreseb na motivy českých lidových písniček vždy se dvěma nebo třemi pohybovými figurkami – vtipná kresebná zkratka, karikatura…karikatury Sokolů – cvičenců a funkcionářů…

napsal syn David 2003, uveden v knize malířů „Toman „ příloha

Akademický malíř Eduard Tomek se narodil ve Vídni 28.3.1912. jeho rodiče šli do Vídně koncem 19 století z Čech za prací, maminka byla tady od 13 let služebnou, dědeček a babička byli krejčí, ve Vídni měli malý krejčovský krámek, kde i bydleli a pracovali, tam jsem jezdil za babičkou.Dědeček narukoval do první světové války, kde se dostal do ruského zajetí a byl vězněn na Sibiři, z vězení utekl a dal se k legionářům, přes Ameriku se po 10 letech vrátil do Vídně.Když bylo tátovi 25 roků tak mu umřel .Otec studuje na českém reálném gymnáziu školského spolku „Komenský“, kde je jeho spolužačka  slečna Vavrečková/ dcera velvyslance/,  maminka presidenta V.Havla. Po gymnáziu studuje od roku 1931 až do 1935 obor všeobecné malířství na Akademii výtvarných umění ve Vídni, u prof.K.Fahringera. Zde studuje s akademickým malířem Rudolfem Hausnerem, který patří k vídeňské škole fantazijního realismu. Skládá zkoušku učitelské způsobilosti pro rakouské střední školy a působí ve Vídni jako učitel ve spolku „ Komenský“. Za války 1941, po rozpuštění českého školství ve Vídni německými úřady, pracuje v divadle Volksoper jako malíř dekorací a později ve Vídeňské státní opeře.V roce 1942 byl v rámci akce proti nespolehlivým občanům Říše povolán do organizace „ Technische Nothilfe“a poslán na nucené práce kopání zákopů pro Vídeň.Za války musí předložit rodokmen, že není žid, proto že Hitler Čechům nevěřil. Také ilustruje knihy, Ant.Machát „ Naši ve Vídni “, časopis „ Útěcha“ vídeňské mládeže, krajanské kalendáře. Je členem Sokola se kterým jezdí na hory / 1941 / , kde se pořádají české menšinové lyžařské závody, na hory jezdí s kytarou.

V na podzim v roce 1945 se přestěhoval do Československa / reemigrace /. K přestěhování ho přemluvila jeho žena, taky vídeňská Češka.sám by se asi nestěhoval, pořád toho litoval??  V roce 1946 je jeho aprobace nostrifikována min.školství a osvěty a je jmenován státním profesorem středních škol.  V roce 1947 aby mohl pracovat V Národním divadle / Rakušáky nebrat / přijímá československé státní občanství.

V národním divadle dělá zástupce šéfa výpravy V.Gottlíba.V roce 1948 přichází do divadla středoškolák, komunista Josef Svoboda, který díky své stranické legitimaci se stává vedoucím výpravy v národním divadle1950 / 1948 je zástupce/.V divadle  otec spolupracuje s Karlem Svolinským a Františkem Tichým, který mu jednou říkal „ dejte si pozor na komunisty“! Scény které dělal: Labutí jezero, Don Juan, Noc na Karlštejně, Dalibor, Šípková Růženka,Rusalka, Hubička a další ….Otec navrhoval i kostýmy .

Proto že, s komunistou Svobodou nemůže vyjít, je přesouván v divadle na různá místa, aby mohl na těchto místech pracovat maturuje na  střední průmyslové škole stavební 1959, skládá mistrovskou zkoušku z oboru elektromontér 1962. V divadle ho nechal Svoboda dělat státní pohřby jako Stalina /1952 dělá scénu v ND k narozeninám Stalina / a  Zápotockého.

V letech 1952-57 a  61-64 vyučuje na divadelní fakultě Akademie musických umění kreslení a scénografii. 1955 se stává členem spolku Umělecká Beseda.

Z Národního divadla odchází až 1967, divadlo Národní bylo pro něj vše? Nikdy nepracoval v jiném divadle.

V roce 1967-79 působí na Jazykové škole v Praze, na germánském oddělení, protože němčina je jeho mateřský jazyk.

Politicky nebyl nikdy činný, celý život maluje jen akvarel, našel jsem 4 oleje / portréty /. Když jsem mu chtěl udělat výstavu, říkal že žádnou nechce, že si maluje pro sebe?

Otec poslouchá vážnou hudbu z gramofónu a přitom jí čte z not.Po poslechu jde malovat, miluje Bacha. Otec hrál na housle, kytaru, klavír, lesní roh. Otec byl velmi smutný když zjistil, že nemám hudební sluch,když mi bylo 6 let.

Umírá v nedožitých 90 let 17.8.2001.

Soukromé sbírky: Čechy, Německo, Dánsko, Švýcarsko, USA, sbírky Medy Mládkové,  divadelní sbírka Národního Musea.

Výstavy:  Celostátní výstava scénických výtvarníků, Praha 1954

                  Umělecká Beseda, Praha  12/1954

                 Vinohradský salón, Praha 11/1966

                   Kuenstlerhaus Vídeň 1956

                 Špálova galerie, Praha 1968

                   Nová síň, Praha 1970

                   Bohemia,  Vídeň 1973

                   Salón Charta 77, Praha 2000  

                 Salón Charta 77, Praha 2001

Kritika z novin k výstavám: Československý Svět, 19.12.1968,

Eduard Tomek se věnuje akvarelové kresbě, ryzímu anglickému akvarelu, který je lehký, jasný, svítivý.Pracuje s vodou, mokrým papírem, tence nanáší barvy, bílý podklad papíru proráží, nepoužívá běloby. A jeho malá dílka vyjadřují umělcovu náladu, fantazii, cit. Co mu říká jeho duše hudebníka,jeho druhé silné já. Tak to vidíme kresebně vyjádřená díla G. Mahlera,P.I.Čajkovského, W.A.Mozarta. J.S.Bacha. V jeho díle je právě vidět ona chu a nadšení kreslíře a muzikanta.

Je tichý a nenáročný, na Vídeň vzpomíná pořád  jako na své rodiště.

Svobodné slovo, 8.11.1968

Výtvarný soubor prozrazuje brilantní ovládání náročné akvarelové techniky, kterou autor používá  k tlumočení svých zážitků a snů. Světem jeho inspirace je převážně hudba a tajemné, skoro pohádkové náměty, komponované s básnivým citem a zcela po svém.

                                                Československý Svět, leden 1971

Na Tomkově výstavě je nám jasné , že máme před sebou výtvarné vyjádření milovníka hudby.Ta na žádné jeho tvorbě nemůže chybět. Je tu akvarel Bachova mše H moll,Temperamentní klavír, Concerto grosso a další. Zeptala jsem se malíře, jak přichází na různé náměty, řekl mi „ Věnuji se akvarelu, v žádné jiné technice není možno docílit takové barevnosti , jako právě v akvarelu“.

Tvorba, leden 1971

Jeho malířský rukopis vychází z jasného členění anglických akvarelů. V jeho tvorbě poutají výrazně pozornost fantaskní  rysy při výtvarném ztvárnění hudebních inspirací, které je mu tématicky zvl᚝ blízké.

Krajanské noviny, Vídeň , 17.12.1973

Ve dvoraně Národního domu-Bohemia jsme obdivovali obrazy dvou akademických malířů, bývalého učitele „ Komenského“ Jaromíra Jindru a profesora Eduarda Tomka.Oba krajané v menšině pracovali.

Tomkovy obrazy jsou tišší a velice působivé.Vedle Prahy vystavuje ženské akty.Krok za krokem jsme měli možnost prohlédnout si barvité,jasné akvarely, z nichž prší radost z krásy a nenechávají nás ani chvíli na pochybách o malířově postoji a cítění .Jeho práce jsou dělány technikou anglického akvarelu. Obrazy ukazují na mnohotvárnost žánru.Obě výstavy byly půvabným ověnčením oslav „Komenského“.

Životní a tvůrčí dráha:

Eduard  Tomek se narodil 28.3.1912 českým přistěhovalcům ve Vídni. Ve Vídni absolvoval v letech 1931 – 1935 Akademii výtvarných umění, obor všeobecné malířství, u profesora K.Fahringera. Zde studoval s akademickým malířem Rudolfem Hausnerem, později patřícím k vídeňské škole fantazijního realismu.

Po absolvování akademie pracoval ve Vídni jako středoškolský profesor a ilustrátor / ilustrace knihy Antonína Macháta „Naši ve Vidni“ 1946 /.

Během 2.světové války a krátce po ní pracuje jako scénograf ve vídeňské Státní opeře a v divadle Opernhaus.

Po válce se v roce 1945 přestěhoval do Prahy. Od podzimu 1945 do 1967 pracoval jako scénograf v Národním Divadle ve spolupráci s Václavem Gotliebem, Karlem Svolinským, Františkem Tichým. Scény: Labutí jezero, Don Juan, Noc na Karlštejně, Rusalka a další.

Od roku 1946 – 1960 učí na Akademii muzických umění v Praze s profesorem Fr. Trestrem.

Nebyl příznivcem komunistického režimu a proto v roce 1967 z Národního Divadla odchází. Do roku 1979 učí na jazykové škole.

Celou svou tvorbu věnoval Eduard Tomek pouze aqvarelu. Zemřel 17.8.2001.

Výstavy:

1953 – Umělecká Beseda, Praha / člen. výstava, návrhy divadelních scén /

1963 – Špálova galerie , Praha

1966  - Galerie bratří Čapků, Praha

1968 -  Svobodné slovo, Praha

1970 – Nová síň, Praha

1971 -  Charitas, Praha

1972 – výstava k výročí J.A.Komenského, Vídeň

2000 – Salón 2000, Praha 

---

[1] Gerhard Ulrich : Welt der Malerei, Bertelsmann, Güterslok, 1963

[2] Ferdinand Engelmüller : Cesty k malířskému umění, Praha 1923

[3] Reprodukce návrhů E.Tomka pro Labutí jezero in: Národní divadlo č. 15/ IV. 1952, s. 12 a 13 

[4] Národní divadlo, č.29, 1953/54, č.17, s.24-26 

d tomek